Hola compañeros – část II.

Zdola nahoru
0 komentář

Portoriko jako jeden ze státu v Karibiku je ve světě známé hlavně kvůli krásným plážím a moři.

Není to ale jediný důvod, proč sem jezdit. My jsme se rozhodli věnovat jeden den prozkoumání vnitrozemí ostrova, které je docela kopcovité a hodně zelené. Jedná o tropický deštný les.

Prvním cílem naší cesty jsou vodopády Cascadas de Gozalandia na řece Rio Guatemala v severozápadní části ostrova. Dvojice vodopádu, hojně navštěvovaná domácími mladými Portoričany. Po asi hodinové cestě autem na jih z Isabely, klikatými cestami v horách, přes malé vesnice s několika domky se dostáváme do městečka San Sebastian. Tady necháváme naše RIO a dál už jedeme pěšky. Nejedná se o žádný velký trek. Po asi půl hodině šlapání lesem se dostáváme na křižovatku. Vydáváme se směrem na východ a po dalších asi 10 minutách přicházíme k malé laguně s 9 metrovým vodopádem.



Zabiju Tě, jestli se ti něco stane!

Števo, Pali a já jsme se docela dobře vyblbli na laně, které tady pro tyto účely visí ze stromu, a pak jsme se otočili a šli k druhému, většímu bratříčkovi. Cesta vede jednoduše zpátky ke křižovatce a pak na druhou stranu, kudy vede cesta (představte si křižovatku do T, kdy nejdřív zatočíte doprava a při návratu jedete rovně).

Druhý z vodopádu je znatelně vyšší i vodnatější. Voda u obou vodopádu je příjemně studená, čistá a po dusné cestě dost dobře osvěží. K vodopádu se dá pomocí lana vylézt zhruba do půlky, kde si ti odvážnější můžou skočit dolů. Zespodu to vypadalo jako velká legrace a tak jsem si nakonec řekl, proč ne. I Števo si řekl proč ne a šel, ale pak mu Lenka vysvětlila, proč teda radši ne a zůstal. Nakonec se ale po mém prvním skoku nechala ukecat a pustila nás oba.

Musím říct, že shora to už taková sranda nebyla. Při pohledu, do čeho to vlastně máme skočit, jsem přemýšlel, jestli je to dobrý nápad. Každopádně jsme nakonec oba odvahu nabrali a po 5-6 skocích nám stačilo. Dokonce nám obecenstvo po každém skoku i zatleskalo, takže to hodnotím jako úspěch.



Nejlepší burger v Americe a plánovat se někdy vyplatí

Po vodopádech nás zase čekala cesta autem přes hory a malé vesnice na východ.

V jedné takové jsme se stavili na oběd. Našli jsme jednu malou, docela útulnou restauraci (no spíš to byla škaredá, špinavá jídelna, ale to se sem nahodí psát), kde jsem ochutnal ten nejlepší burger z celé cesty Amerikou. Výtečně kořeněné maso, z bůhví čeho, skvěla obloha i bulka, prostě poezie…. K tomu vychlazená Medalla  a Bepík i pupík byl šťastný, jak celý den ne.

Cílem cesty bylo Arecibo. Observatoř, provozovaná Cornellovou univerzitou  a National Science Foundation. Její součástí je největší jednoaparátový radioteleskop na světě. Ohromná stavba. Určitě stojí zato jít se tam podívat. My jsme díky naše skvělé přípravě dojeli v čase rekonstrukce a celý areál byl uzavřený. To je tak, když jste líni se podívat na internet… Nevadí, podíváme se příště! (Je pravda, že jsem stavbu viděl jenom na internetu, ale za tím, že se sem vyplatí zajít, si stojím).



Pokračování zde…

Mohlo by se Vám líbit

Přidat komentář

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..

This website uses cookies to improve your experience. We'll assume you're ok with this, but you can opt-out if you wish. Accept Read More