Huanghuacheng – Velká Čínská zeď

Zdola nahoru
0 komentář

Je pondělí 14. 10. a čeká nás první výlet mimo město. Jedeme se podívat na Velkou Čínskou zeď, na část Huanghuacheng. Vybrali jsme si úsek od Pekingu vzdálený 75 km, kam se musíme přesunout 2 autobusy. Pro člověka, který neumí čínsky ani ň, docela oříšek.

Ranní ptáče

Vstáváme už v 5:45 ráno. Je ještě tma, a tak, když jdu na WC, radši se s Peťkou domlouvám, ať se nedívá, ať nevidí, co nechce. To proto, aby náš vztah nebyl navždy poznamenán (bydlíme totiž v malém pokoji bez oken, s WC a koupelnou oddělenými od ložnice zdí z matného skla, přes kterou je docela vidět).

Chystáme se na cestu a vyrážíme nakonec o 15 min později, než byl plán.

Cestou k metru ještě zastavujeme v malém krámku koupit vodu a svačinu. Používáme naučené fráze od Hedu – s ga dž ga (v překladu: 4x toto) a ukazuji při tom na knedle. Je to vždy malé dobrodružství, protože dopředu nevíme, čím jsou plněné. Dnes máme řasy s houbami, pro mě ok, Peťka se moc netváří…

Pekingské MHD

Metrem se přesouváme na autobusovou stanici Dongzhimen. Odtud nám jede expres do města Huairou, kde máme přestoupit na další spoj až k Velké čínské zdi. Cesta metrem je v pohodě, už ho známe a je jednoduché se v něm orientovat. Vystupujeme na stanici metra a exitem B se dostáváme na povrch. Na zastávce autobusů se ptám chlápka ve žluté vestě na náš autobus, který marně hledáme. Naše komunikace je ale omezena jenom na mobil a ruky. Já chlápkovi ukážu na mobilu v čínských znacích, co hledáme, a on nám rukou ukáže směr. Moc si sice nepokecáme, ale potřebné informace jsme získali. Takhle jednoduché to je, mluvit čínsky s Číňany 😉. Jedeme naznačeným směrem pod obrovskou budovu, kde v řadě stojí další autobusy.

Podařilo se nám najít náš expres 916, autobus dokonce stojí u nástupiště. Jediný problém je, že zrovna když jedeme uličkou k němu, zavírá dveře. Poslední metry musíme dobíhat a přes zavřené dveře naznačujeme, že bychom ještě rádi dovnitř. Řidic je postarší děda, se smíchem otevírá a ukazuje, ať nastoupíme. Stejná pohádka jako minule – na mobilu mu ukazuji, kam chceme jít, a již za jízdy platíme 24 RMB. Peníze položíme k řadicí páce, děda se zase jenom usměje a my se jedeme usadit. Nakonec to vůbec nebylo tak složité a na zadních sedadlech si plácáme, jak hezky jsem to zatím zvládli. Snad i zbytek dne bude pokračovat takto hladce.

Cesta Pekingem v ranní špičce stojí zato. Troubí se na výstrahu, ze zlosti, z radosti, na pozdrav, no prostě kdykoliv a z jakéhokoliv důvodu. Mezi pruhy se řadí výhradně bez blinkrů a červená na semaforu je spíše informativní než povinná. Naštěstí vše probíhá s úsměvem na rtech a připadne jedním, dvojím zatroubením. Dálnici z Pekingu rychle prosvištíme a přibližně za hodinu jsme v Haiurou.



Síla davu

V autobuse s námi cestuje kromě mnoha čínských souputníků asi 10 bělochů, turistů, kteří podobně jako my, míří k Velké čínské zdi. Najednou se všichni začínají zvedat a vystupují. Mladý kluk, sedící vedle nás, nám anglicky říká, že tohle je naše konečná. I když se nám to moc nezdá, podléháme mase, balíme naše saky paky, a narychlo vystupujeme taky. Až po výstupu zjišťujeme, že všichni ostatní mají namířeno na část Mutianyu. My ale chceme jinam, a tak odmítáme nabídku kluka na sdílení taxi, stejně jako odmítáme nabídky dotěrných taxikářů, a záhy nastupujeme zpátky do dalšího expresu 916. Za naši vlastní hloupost platíme 2 RMB navíc a jedeme dál. Naše zaváhaní nás tak naštěstí nestálo ani moc času, ani peněz. Z konečné expresu se pešky přesouváme na 300 metrů vzdálenou zastávku autobusu H21, který nás zaveze až k našemu dnešnímu vytouženému cíli.

Na jednom z divů světa



Po dlouhé cestě přeplněným autobusem přes malé vesničky vystupujeme na obrovském parkovišti. Naštěstí není moc plné, a to nám dává naději, že se nebudeme muset prodírat davem lidí. U kasy kupujeme 2 lístky za 60 RMB/os. a konečně jedeme na Zeď.

Nejdřív procházíme tunelem vytesaným pod kopcem a hned za ním se dostáváme k veliké přehradě, která na řece vytváří jezero. Až za ní se konečně dostáváme na Zeď. Dlouhá vlnitá čára z cihel se vine z kopce na kopec a vytváří nekonečnou a nepřekonatelnou hradbu. Je potřeba říct, že úsek, který jsme si vybrali my, je docela náročný na fyzičku a dává nám zabrat. Zeď stoupá nahoru, aby se hned za další strážní věží prudce otočila dolů. A když už si myslíme, že se konečně blížíme k nejvyššímu bodu, zjistíme, že další kopec, na který je potřeba se vyšplhat, je zase o něco vyšší a prudší. Výhledy jsou ale krásné. Kombinace Velké čínské zdi, krásných zelených kopců v okolí a jezer na dně kaňonů rozhodně stojí za trochu potu a funění.

Nakonec, podívejte se a projděte se po jednom ze 7 originálních divů světa přes naše video společně s námi…



Mohlo by se Vám líbit

Přidat komentář

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..

This website uses cookies to improve your experience. We'll assume you're ok with this, but you can opt-out if you wish. Accept Read More