Jak jsme v Číně cestovali vlakem

Zdola nahoru
0 komentář

V pohodlí našeho pražského bytu jsme nemálo času strávili laděním podoby našeho pobytu v Číně. Záhy po prvních internetových průzkumech nám bylo jasné, že z vícero důvodů musíme mít představu, co chceme v Číně vidět, a která místa chceme navštívit. Shodli jsme se, že se nechceme omezovat pouze na Peking. A jak se budeme po Číně mezi jednotlivými městy přesunovat? Volba padla na vlaky. Cenově vycházely nejlíp a dlouhé přesuny jsme chtěli absolvovat v noci lůžkovými vozy- takže 2 v 1- přesuneme se o kus dál a zároveň ušetříme za ubytování. Zn. ideál. Tolik teorie.

Do it yourself

V praxi jsme zjistili, že není v našich možnostech koupit si lístky na vlak. Ne že bychom byli natolik neschopní, ale bohužel nevlastníme čínskou občanku ani nedisponujeme účtem v čínské bance. Naše požadavky (konkrétní spoje a časy) jsme předali společnosti China DIY Travel, která měla za malý poplatek zakoupit jízdenky na námi požadované vlaky. Všechno proběhlo podle domluvy, potvrzené rezervace jsme obdrželi mailem, takže první úspěšný krok za námi. Hned druhý den našeho pobytu v Pekingu jsme na nádraží lístky vyzvedli (článek tady), a to rovnou na všechny plánované cesty, postupně z Pekingu až do Shangri-La. Zase jsme byli o krůček blíž.

Jdeme na věc

Dny v Pekingu utekly jako voda v tureckém záchodě a čas odjezdu prvního nočního vlaku se přiblížil. Ne však moc, protože jsme si přečetli mnohá doporučení o tom, že je potřeba dostavit se na nádraží (na to správné!) s alespoň dvouhodinovým předstihem. Jako poslušní nezkušení turisté jsme tak učinili, a měli jsme dost času projít všemi kontrolami, ať už dokladů, nebo zavazadel. Čekárnu našeho spoje jsme taky bez problémů našli, a po několika kolečkách kolem beznadějně zaplněných sedaček jsme ukořistili dvě volná místa. Že jsme turisti bylo poznat nejen podle našich evropských tváří a malých batohů, ale hlavně podle skutečnosti, že jsme se snad jako jediní nenacpávali instantní polévkou.



Ale neusínat na vavřínech – je potřeba rozluštit, co znamenají znaky na světelné tabuli, které se objevují u našeho vlaku. Po několika pokusech, které kromě jiného zahrnovaly i vyptávání se pomocí překladače, jsme se rozhodli spokojit s tím, že když čekají všichni ostatní, počkáme taky. Jožko navíc díky svým modrým očím uprosil vedle nás čekající paní, že do nás šťouchne, až začne check-in našeho spoje. Jak slíbila, tak splnila, a my jsme se mohli zapojit do davu, který neochvějně směřoval do dlouhého vlaku č. D177.

Škatulata, hejbejte se

Lze kupé pořád nazývat kupé, i když nemá žádné dveře? V jednom takovém neohraničeném prostoru nás měla čekat dvě lůžka. Bohužel kouzlo rezervačního systému spočívá v tom, že nelze ovlivnit, které lůžko si kupujete. Nezbývá tedy než se nechat překvapit, zda na vás vyjde šťastná karta v podobě prostředního nebo horního lůžka, nebo jestli máte smůlu a berete poslední cenu v podobě lůžka spodního. My jsme z toho vyšli 50:50, tj. jedno horní, jedno spodní. Do vlaku ale vstupujeme s odhodláním ukecat výměnu spodního za prostřední. Na spodních se totiž sedí, jí a debatuje tak dlouho, dokud svítí světlo. S přáním výměny ale, k našemu překvapení, nejsme zdaleka jediní. Usazování ve vlaku probíhá jako velmi dynamický proces, se spoustou křiku, tlačení, smlouvání a přesunování tam a zpět. S ostatními v kupé jsme parádně pokecali (tj. každý svým jazykem), ale nakonec jsme si plácli. Očividně se totiž s místními neshodujeme na tom, která lůžka jsou nejhorší, takže spokojenost panuje na obou stranách. Sice netušíme, jestli paní, se kterou jsme škatulata domluvili, vůbec spí v našem kupé, ale už jsme zabydlení na horním a prostředním lůžku.

Po hodině zuřivých diskuzí, kdo kde bude spát, se hlasitost ve vlaku konečně snižuje – jde se totiž (zase) jíst. Na spodní lůžka se shromáždí celé skupinky a začne hodování. Polévky, čaje, pařátky, vajíčka, maso, nudle a spousta dalších dobrot, které ani neumíme pojmenovat, tvoří nesourodé aroma (citlivé duše by řekly smrad). Po jídle následuje volná zábava: hraní karet, pojídání dalších dobrot a opakované courání s termoskami ke zdroji horké vody. Proces občerstvování se pak ještě opakuje v čase večeře. V 10 hodin se celý vlak ponořil do tmy a překvapivě spořádaně ztichl. Na druhý den ráno jsme jako mávnutím kouzelného proutku s asi půlhodinovým zpožděním na místě.



Šanghajský reparát

Druhé dobrodružství ze sekce „cesty nočním vlakem“ nás čekalo hned o pár dnů později. Nádraží v Šanghaji bylo o poznání klidnější, stejně jako my. Už jsme si věřili, že to zvládneme, instantní polévky máme připravené. Kontroly byly rychlé, hala novější a prostornější, čekání nám uteklo. Světelnou tabuli jsme už neluštili, půl hodiny před odjezdem se číslo vlaku objevilo u dvířek check-inu, takže šup do fronty, šup do vlaku a jdeme se zapojit do machinací kolem obsazování lůžek. Štěstí se na nás usmálo i tentokrát a veselá teta, ze které se vyklubala největší mistryně v přesunování cestujících, si se mnou mění spodní lůžko za prostřední. Pak se klasicky hoduje, mastí karty, popíjí a hlavně se pořád a hlasitě baví. Občas zřejmě i na naši adresu (jiné neasijské tváře jsme do tohoto vlaku neviděli nastupovat), ale sranda přece musí být. Dokonce jsme dostali ochutnat i z dobrot, které tady u karet „naše kupé“ zobe. Skóre je zatím 2:1 ve prospěch nedobrých (granulované kořeněné hovězí za dobrotu zrovna nepovažuju). Jenom doufám, že s kuřecími pařátky se nebudou chtít dělit.

Přestože naše druhá noční cesta ještě neskončila (tyto poznámky píšu někde 4 hodiny jízdy od Šanghaje), doufám, že to nezakřiknu tvrzením, že takovéto přesuny můžeme doporučit. I přes různé mínusy (co si budeme nalhávat: žádné soukromí, hluk, různé „vůně“, čínský způsob stolování…a ty záchody), je to zážitek, který si budeme pamatovat. Těší nás, že jsme se nenechali odradit, a zvolili jsme tento styl dopravy. I to, že jsme vše úspěšně zvládli.

P.S. Ještě nás čeká pár přesunů rychlejšími vlaky. Skoro by se nám chtělo říct, že to už bude nuda, ale zatím v Číně snad nic nebylo nudné…

P.S.2 Včera jsme úspěšně absolvovali naši první cestu čínským rychlovlakem. Trasu mezi Guilinem a Lijiangem dlouhou 1500 km jsme proletěli za necelých 12 hodin. Maximální dosažená rychlost byla 257 km/h, skoro jako stroje Českých nebo Slovenských drah. Vlak byl velice pohodlný, hodně místa na nohy, relativně čisto a jízda nám uběhla rychle.



Mohlo by se Vám líbit

Přidat komentář

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..

This website uses cookies to improve your experience. We'll assume you're ok with this, but you can opt-out if you wish. Accept Read More