Krkonoše část I. Na sever a ještě trochu dál

Zdola nahoru
0 komentář
Výhled do Labského dolu

Je poslední květnový pátek, 4 hodiny ráno, Praha. Venku je ještě pořád tma. Ani ten pes ještě nevstal. Vypínám budík a zvedám se z postele. Jde to těžko. Peťka se přehoupla na druhý bok a spokojeně spí dál. Nic se nedá dělat, kratší zápalku jsem si včera vytáhl já, a tak musím s Tondou ven.

Než se konečně proberu, to naše černé čudo se už protahuje u dveří a vrtí u toho ocáskem. Alespoň někdo má radost z toho, že se jdeme projít. Takhle v noci!

A to všechno proto, abychom mohli být v půl 7. na Černém mostě, odkud vyrážíme prvním autobusem do Krkonoš. Čeká nás dvoudenní přechod hřebene po česko-polské hranici. Ze Špindlerova mlýnu do Pece pod Sněžkou. Alespoň takový byl plán.

Vracím se z procházky, Peťka je už vzhůru. Chystá poslední věci. Umyju Tondovi packy, ať nám to tady nezasere, hodím do sebe připravené kafe, beru batoh a jde se.

Číslo! Číslo sedadla mi řekni, vole!

Cesta Prahou takhle po ránu nám jde jedna báseň. Busy jsou prázdné, naše batohy ani my nikomu nevadíme. V metru je to stejné. Radost cestovat…. V 6:30 jsme na Čerňáku. Ve frontě na bus stojí už asi 30 lidí.

Naučen z minulosti, z mých studentských cest domů na Slovensko, jsme ale připraveni. S místenkou v peněžence se v klidu stavíme do zástupu těl a čekáme na pana řidiče, až nás vpustí dovnitř. Ten vrata svého korábu otevře přesně 5 minut před odjezdem a řada se pohne.

Nastupujeme do busu. Nuda. Až se konečně dostaneme k milému pánu za volantem. Ukazuji řidiči lístek v mobilu…ten kroutí hlavou a následuje naše milá konverzace:

Ř (nemile): Číslo!

J: 872… Čtu číslo z mailu o zakoupení jízdního dokladu přes AMS systém (pro cesty s Krkonošskou autobusovou dopravou nejdůležitější číslo na světe, jak praví mail).

Ř (řve): Ne tohle, vole! Číslo sedadla mi řekni!

J (překvapeně, kdy za tak malou chvilku se z nás stali přátele a tykáme si): 1 a 2

Ř: jděte (toto pokynul už jen hlavou, takže jsem si nebyl zcela 100% jist…ale to se rozumí, že tak staří parťáci jak my dva, si po těch letech vřelého přátelství rozumí i neverbální komunikací).

Sedáme tedy na sedadla smrti a vyrážíme vstříc novým dobrodružstvím na severu.

Samotná cesta probíhala v klidu. Kamarád za volantem to rozjel a my s Peťkou oba usnuli. Vzbudili jsme se někde kolem Jičína. Po cca 3 hodinové jízdě (195 Kč na osobu) konečně v 9:15 stojíme na parkovišti v Špindlerově Mlýně, vybíráme peníze z bankomatu (co kdyby) a hledáme směr.

Červený kopeček není kopeček…

Naším cílem je dostat se na hřeben Krkonoš a po něm pak pokračovat východním směrem po česko-polské hranici až ke Sněžce. Tam se pak podle toho, jestli ještě budeme dost silní, rozhodneme, jestli to dál dáme pěšky, nebo se svezeme lanovkou do Pece.

Po chvilce bloudění ve městě a jedné špatné odbočce se nám nakonec daří najít naši cestu.  Podle stránek mapy.cz (nejvíc super stránka a aplikace pro organizaci výletů v ČR a na Slovensku!) máme jít od řeky a pokračovat hodný kus po červené.


vyhled_1

Vydáváme se pryč ze Špindlu, kolem wellness centra a pak vojenské zotavovny se dostáváme do lesů nad Bedřichovem. Těsně za zotavovnou potkáváme ještě mladého jelena (možná to byl i srnec, nevím, ale mělo to malé rožky a 4 nohy), trochu si poocháme a deme dál. Přes Červený kopeček se po medvědí cestě dostáváme za 1,5 hodiny do skiareálu v Horních Mísečkách. Člověk by si řekl, a hlavně tady v Česku, že když má něco název kopeček, nebude problém se na něj vyškrábat. Chyba. Červený kopeček je jiný. Sice krátký, ale taky pěkně strmý. Na 2 kilometrech vystoupáme o 210 výškových metrů. Bolí nás stehna. Svět se nám zdá zlý a nespravedlivý. Pozitiva – cestou potkáváme jenom asi 3 party cyklistů, kteří kolem nás profrčí rychle a tiše (protože mají elektrokola). Jinak jsme tady úplně sami, žádní jiní pěší turisti tady nejsou.

Poslední budou první, a nebo taky ne!

Po příchodu k rozcestníku Nad Jilemnickou boudou se musíme rozhodnout, kterou ze dvou možných cest se vydáme. Žlutá, Stará vozová cesta je kratší, ale o dost ostřejší, nebo můžeme pokračovat dále po červené. Ta je sice o něco málo delší, ale určitě není tak strmá a rozbitá.

Po první části ze Špindlu na Horní Mísečky, kde jsme málem zdechli, vybíráme klidnější cestu po červené. Cestou nás míjí dva autobusy směrující po asfaltové cestě na poslední zastávku u Vrbatovy boudy. Školní výlet! Děti se na nás zevnitř autobusu škaredě ksichtí a neskrývaně se nám smějí. My musím šlapat zdola nahoru pěšky, oni si své malé řitě vezou. Pozitivem je, že jsme tady úplně sami a veškeré výhledy, které se nám na jižní straně otevřely, si můžeme vychutnat jenom ve dvojici. Po další hodince a půl klidné chůze se i my dostáváme na vrchol.


snezne jamy
bunkr

Pančavský vodopád a Labská bouda

U Vrbatové boudy je vícero variant, kam se vydat dál. Po žluté značce Pančavskou a Mumlavskou loukou k pramenu Labe, nebo jako my, po červené směrem k Pančavskému vodopádu a Labské boudě. Tento úsek cesty byl po příjemné rovince, což byla vítaná změna. Poprvé se nám tady otevřely výhledy do Labského dolu (který je hodně, hodně hezký). A také jsme v dálce na severu uviděli vysílač u Sněžných jam, který od tohoto momentu vidíme téměř pořád.

Po asi 20 minutách jsme se přes malý můstek dostali nad Pančavský vodopád. Se svými 148 metry jde o nejvyšší vodopád v Česku. Díky relativně brzkému datu našeho výletu bylo ve vodopádu hodně vody, a bylo na co se dívat. Musím ale říct, že pohled zdola by byl asi o něco lepší. Z našeho místa nebylo možné prohlédnout si celou délku vodopádu. Na druhé straně jste přímo nad vodopádem a to se taky počítá.



Konečně na hřebenu

O kousek dál procházíme kolem Labské boudy. Ohromná devítipatrová stavba, postavená v roce 1975. Druhá možnost, kde to stočit k pramenu Labe. Náš cíl je ale tentokrát jiný. Nezdržujeme se proto a pokračujeme dál rovně. U dalšího rozcestníku se vydáváme strmější, ale méně oblíbenou, a tudíž i méně navštěvovanou, žlutou Koňskou cestou, která nás konečně dovede na vytoužený hřeben. Hezkou loukou se dostaneme k vysílači u Sněžných jam, který pozorujeme už od Vrbatové boudy.

Jedná se o bývalý hotel s vyhlídkovou věží, který byl postupem času přestavěn na televizní a mobilní vysílač. Budova není veřejně přístupná, ale už několikrát poskytla v nouzi přístřeší pro turisty. My jsme naštěstí žádnou pomoc nepotřebovali. Na stolku před vysílačem jsme otevřeli naše batohy, vytáhli nachystané řízky a hezky česky (už nám vážně chyběly jenom ponožky a sandály) jsme se nadlábli. Dokonce ani pivo tentokrát nebylo teplé.


snezne jamy
snezne jamy

Hned pod vysílačem se nachází Sněžné jámy. 300 metrů hluboké ledovcové káry s malými jezery na dně. Obě leží již na polské straně Krkonoš. Jedno z nejkrásnějších míst celého výletu s výhledy na Polsko i Česko.

Po obědě nás už čekaly jenom 3 kilometry pohodové chůze po relativní rovince. Hezký byl hlavně chodník ze severní strany kolem Vysokého kola. Pak nás čekal poslední výstup dne na Velky Šišák a odtud klesající úsek k Martinově boudě.

Unavení a zničení

Dorazili jsem k ní kolem 15:00 a hned se nás ujal pan vedoucí. Ubytoval nás v malém pokojíčku s vlastní koupelnou. Za 530 Kč na osobu to bylo sice trošku dražší, venku by nám ale asi byla zima. A venku taky není teplá sprcha, takže to za ty prachy určitě stálo. (Dnes už bychom ale šli o kousek dál. Cesta po hřebeni nebyla nijak náročná a ušetřili bychom si několik kilometrů z dalšího dne. Z informací na internetu se jako ideální volba jeví Moravská bouda, asi o 3 kilometry dál a o 2 kilča levnější.)

Protože nás za chvíli čeká naše velká cesta do Asie, šetříme každou korunu, a tak nemůžeme psát o kvalitě jídla v restauraci. Žádné jídlo jsme si nedali, ale vypadalo hezky. Víme ale, že dost lidí si pochvaluje tamní plněné knedle. Tak to když tak za nás někdy ochutnejte a napište nám, jaké byly.

Naše večeře byla: pivo, balený chléb a paštika. Dobré to bylo. Co si budeme povídat…syté, chutné a nutričně vyvážené. Pak jsem z batohu vytáhl hlavní chod – André z Moravy, od Peťčiného taťky. Šampion mezi tamějšími André. Vítěz z roku 2019. No prostě lahůdka pro fajnšmekry. S ideální pokojovou teplotou jsme ho před chatou zmázli, ani se kamera nestihla dotočit na našem namakaném rotátoru na stativu.


martinova bouda

Po západu slunce jsme se i my pobrali dovnitř, umyli zuby, lehli a umřeli.

Alespoň tedy do zítřka, kdy nás čeká pokračování.


vyhed_2
vyhled_3
cesta
chodník hreben Krokonos
labska bouda
labska bouda
labska bouda
konska cesta
snezne jamy
snezne jamy

Mohlo by se Vám líbit

Přidat komentář

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..

This website uses cookies to improve your experience. We'll assume you're ok with this, but you can opt-out if you wish. Accept Read More