První ochutnávka Barmy

Zdola nahoru
0 komentář

Moře, pláže, sluníčko, teploty neklesající pod 25 stupňů … takové podmínky unaví i ty nejodhodlanější průzkumníky, a tak se i z nás stali trochu lenivější turisti. Po třech horkých týdnech v Thajsku a dvou neméně horkých týdnech v Malajsii jsme se už těšili na změnu, kterou jsme očekávali od další destinace – Myanmaru (Barmy).

Protože do země směrujeme ještě v prosinci 2019 potřebovali jsme předem vyřídit víza. Od ledna 2020 už tato starost odpadá a občané ČR mohou obdržet víza „on arrival“ na všech mezinárodních letištích a vybraných pozemních hraničních přechodech. Elektronické vyřízení víza ale bylo velmi jednoduché a po zaplacení 50 USD nám za pár hodin přistál do e-mailu tzv. „approval letter“, který bylo potřeba vytisknout a předložit na letišti. A jak jsme po příletu do Rangúnu zjistili, pro razítko do pasu jsme nemuseli mít splněnu ani jednu z uváděných podmínek, a to zpáteční letenku, nebo jinou formu dopravy ze země (naštěstí, protože jeden z nás, a já jsem to nebyla, nám lístky na autobus koupit zapomněl).  

(Ne)Bezpečná Barma

Pokud si do Googlu zadáme spojení „Barma“ a „cestování“ (naše milé maminky, vy to, prosím, nedělejte😊), na prvních příčkách budou zřejmě odkazy ohledně bezpečnostní situace a související doporučení pro cestovatele.

Nebudeme se pouštět do detailů, velmi zjednodušeně: v zemi probíhá z různých důvodů několik konfliktů. Barma je ale obrovská a rozhodně neplatí, že by celá země byla nebezpečná. Konflikty sice ovlivňují i některé oblíbené turistické cíle, jiné jsou ale stále bezpečné. Jen je potřeba pobyt v Myanmaru trochu víc plánovat a hodně hledat, protože situace se stále mění, a ne vždy bylo jednoduché aktuální informace dohledat. Do zakázaných oblastí se turista díky check pointům nedostane, aktuální informace také mohou poskytnout místní prodejci tour nebo jízdenek. Měli jsme pocit, že bezpečí turistů brali vážně, byť opatrnost je na místě.

(Ne)Rozvinutá Barma

Ve vyhledávači bude zřejmě jako další v pořadí odkaz o tom, jak se Barma teprve otevírá turismu, že infrastruktura není až tak rozvinutá a podobě. Víza máme a jsme připraveni zjistit, jak to ve skutečnosti s touto zemí je.

Na mezinárodním letišti v Rangúnu jsme přistáli 16. prosince. Abychom byli internetově soběstační, koupili jsme si SIM kartu, 10 GB internetu za 195 Kč. Hned na letišti jsme si vybrali z bankomatu místní měnu a konečně jsme byli v balíku! 15 českých korun je totiž přibližně 1 000 myanmarských kyatů. Vybrali jsme si sice jen pár tisíc korun, ale v ruce jsme díky tomu drželi pořádně tlustý svazek bankovek. Jinak jsme se na letišti moc nezdržovali, měli jsme totiž ambiciózní plán – z letiště jet rovnou na autobusové nádraží a nočním autobusem se přesunout o asi 570 km severněji do města Kalaw.



Zase ti taxikáři

Z letiště jezdí do centra Rangúnu veřejný autobus, jehož četné zastávky v kombinaci s nevyzpytatelně hustou dopravou tvoří koktejl s neurčitou dobou jízdy. Museli jsme se tedy poprat (ne doslova) se specifickým živočišným druhem – letištními taxikáři. Cenu jsme nakonec dohodli na přijatelných 7 000 kyatů a v očekávaní asi 40-ti minutové jízdy jsme se usadili na zadní sedadla vozu.

Jakmile jsme vyjeli z areálu letiště na okraj města, našeho řidiče přepadly náhlé střevní problémy, musel zastavit a jaká to byla náhoda, že zrovna v ten moment na tom konkrétním místě čekal jeho bratr (určitě), který nás místo něj odveze svým křápem na autobusové nádraží. Člověk se nestačí těm náhodám divit. Jedna část ve mně chtěla vidět důkaz, že mu je fakt špatně, ale druhá část to samozřejmě z logických důvodů odmítla.

První jízda nočním autobusem

Na nádraží jsme se ale dostali včas, takže jsme na náš VIP autobus mohli počkat ve VIP loungi = místnost s křesílky. Zpětně tuto noční cestu hodnotíme jako jednu z nejlepších. Autobus byl čistý, sedadla prostorná, stevardka dokonce asi 10% toho, co řekla, přeložila do angličtiny. V průběhu cesty jsme absolvovali několik nelogických zastávek, kdy byli všichni povinně vyhnáni z autobusu např. ve dvě hodiny ráno. Silnice ale nebyla až tak hrozná, jako při našich dalších přesunech.

Chladné ráno v Kalaw

V šest hodin ráno nás celé požvýkané autobus vyplivnul do nemilosrdně chladného rána horského městečka Kalaw. Brána našeho ubytování byla pevně zavřená, kde se tedy ohřejeme? Pracovití lidé nevyspávají dlouho, takže jsme zamířili na místní trh, kde bylo otevřeno několik jídelen. V jedné z nich jsme se vděčně schoulili nad dvěma miskami horké polévky.

Na check-in čas se v Barmě naštěstí moc nehraje, takže po osmé hodině jsme s radostí v našich zmrzlých srdcích zachumlali do postele. Po dvou hodinách regenerace a rozmrazování jsme se vykopali na oběd a na průzkum tohoto malého městečka, které má docela příjemnou, mírně ospalou atmosféru. Navštívili jsme pár pagod, omrkli trh za denního světla nebo se prošli v areálu místního kláštera. První dojmy z Barmy nebyly vůbec špatné.



Muži v sukních

Abychom zapadli, pořídili jsme si oba tradiční oděv. Pro mě dlouhá sukně není až taková exotika, Jožko ale za svůj život moc dnů v dlouhé sukni nestrávil (prý).

Longyi = dlouhá sukně, je tradiční oděv nošený v běžném každodenním životě. Nejedná se tedy o kroj tak, jak jej známe v našich končinách, nošený pouze při zvláštních příležitostech. Tradiční longyi je v podstatě široký tunel z látky, který se uváže v pase. Dámské se od pánských liší nejen barvami, zdobením a použitými materiály, ale i způsobem vázání. Dámy si látku přeloží na boku a založí za pas. Pánové látku překládají z obou boků do středu, kde uvážou jednoduchý uzel a ten založí za pas.

Těžko se to popisuje, ale kdokoliv, kdo longyi prodává, rád a se smíchem nešikovnému cizinci předvede, jak na to. Pro dámy je k dostání i varianta se šňůrkami, která je v podstatě jako zavinovací sukně. Látek a vzorů je nepřeberné množství.



Není divu, že je longyi oblíbeným suvenýrem. A taky socializačním prvkem – Jožko si vysloužil spoustu obdivných pohledů a trochu smíchu. Longyi je údajně výborné do horkého počasí, protože umožňuje lepší cirkulaci vzduchu. A že je látka dlouhá až po zem? Nevadí, pokud jdete hrát třeba fotbal, stačí látku vytáhnout, spodní okraj zastrčit za pas a do požadované délky ji tímto zkrátit. Tak nějak ale tuším, že po návratu do Evropy nebude Jožko na fotbal chodit v sukni.

Další barmskou specialitou je tzv. tanaka. Béžovo žlutá pasta je vyrobena z rozemleté kůry a Barmánci si s ní natírají tváře (někdy i celý obličej). Tanaka má sloužit jako ochrana před sluníčkem a péče o pleť v jednom. Je součástí barmské kultury a historie. Přestože je použití tanaky skloňováno hlavně v souvislosti se ženami, my jsme za náš čas v Barmě viděli i nemálo mužů a dětí s tanakou na tváři.

Barmské žvýkačky

Pánové v Myanmaru ale mají ještě jednu specifickou „ozdobu“ tváře. Vypadané zuby, odhalené krčky, zanícené dásně a rudě zbarvená ústa, která kolem sebe neustále plivou červené chuchvalce slin.

Naprosto běžné a široce tolerované je tady totiž užívání drogy betel (kun – ya, kwun – ya). Betelové sousto může mít různé složení, mezi základní prvky ale patří list rostliny pepřovník betelový, který se potře hašeným vápnem a do listu se zabalí betelový oříšek – nezralé semeno palmy areka obecná. Pak záleží na „výrobci“, jestli přidá tabák, koření, nebo jinou dobrotu. Smotaná sousta se prodávají na každém kroku.

Na každém kroku taky narazíte na chrchlající a plivající uživatele této drogy, protože mezi její vedlejší účinky patří nadměrná tvorba slin, které jsou zbarvené do červena. Mňamka. Tato droga je stimulant, takže je velmi oblíbená u všech taxikářů, řidičů autobusů a podobně, ale popravdě, my jsme snad nepotkali chlapa, který by měl hezké zuby. Je až s podivem, že si s takovými ústy dokázali najít ženy a zplodit děti. Tabák i ořech jsou karcinogenní, ale rychle vznikající závislost je asi silnější.



Pěšky z Kalaw k Inle

Ale zpátky do Kalaw, proč jsme se hned po příletu do země vydali sem? Na 28 dnů v této zemi plné protikladů jsme měli pár plánů předem připravených. Věděli jsme, že před odletem z Myanmaru se do Rangúnu ještě podíváme, tudíž jsme mohli rovnou skočit na autobus do Kalaw – startovního bodu pro trek k jezeru Inle.

Tento trek před lety absolvovala moje drahá sestra a moc se jí líbil. Na její doporučení jsme si domluvili třídenní pochod z Kalaw k Inle u Mrs. Toe Toe. Nebylo potřeba nic rezervovat předem, po příjezdu do města jsme do této agentury zašli osobně a zapsali se na trek hned na následující den.

Pokud by už bylo plno, věřím, že by nebyl problém najít jinou společnost, protože ve městě jich byla spousta a jejich nabídky a ceny byly hodně podobné.

Večer jsme si tedy sbalili malé baťůžky s nejnutnějšími věcmi na následující tři dny a šli jsme brzo spát. Měli jsme tušení, že následující dvě noci tak pohodlnou postel mít nebudeme.



Jak trek probíhal a jak jsme ho zvládli? Prozradíme zase příště.

Mohlo by se Vám líbit

Přidat komentář

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..

This website uses cookies to improve your experience. We'll assume you're ok with this, but you can opt-out if you wish. Accept Read More