Soutěska skákajícího tygra – 2. část

Zdola nahoru
0 komentář

Den 2

Kokrhání kohouta nás idylicky budí do dalšího rána, které pro nás začíná v Naxi Guesthouse, kam jsme včera doputovali po Upper Trailu Soutěskou skákajícího tygra (článek o 1. dni trailu tady). Dnes nás čeká nejdelší a nejnáročnější úsek. Naším cílem je 17 km vzdálený Tibet Guesthouse, kde plánujeme přespat.

Snídáme pěkně po čínsku smaženou rýži se zeleninou, kterou zapíjíme zeleným čajem. Stezka dál pokračuje hned za domem, takže stačí sbalit batoh, rozloučit se s našimi hostiteli a jsme zpátky na túře. Tomu se říká efektivita!

28 zatáček

Z mapy víme, že hned takto z rána se budeme muset vyškrábat známým úsekem „28 zatáček“, který nás dovede na nejvyšší místo treku. Z toho logicky vyplývá, že ty prokleté zatáčky neleží v rovině, ale vedou pěkně strmě nahoru. Stoupání začíná už za guesthousem, ale nenechte se mýlit, to je teprve příprava. 28 zatáček následuje až po tomto prvotním rozcvičení. Včera jsme si užili stoupání pod pražícím sluncem, takže dnes jsme budík nastavili na 7:00, abychom tak unikli nejen sluníčku, ale i ostatním turistům, což se nám povedlo. Ráno je ještě pěkný chládek (to neznamená, že z nás pot neteče proudem i tak) a přírodou se rozléhá jen náš duet s názvem „Funíme“.

Pomalu stoupáme vzhůru a v parádním čase 1,5 hodiny prorážíme cílovou pásku – jsme v nejvyšším bodě treku (2 550 m.n.m) a od teď už to bude jen pohodička dolů – prý. Po tomto poměrně náročném, ale rozhodně zvládnutelném stoupání, skutečně cesta klesá dolů. O moc pohodlnější to není, cestička je poskládaná z nerovných kamenů a člověk si moc nepřeje, aby mu uklouzla noha. Chodník je totiž většinou tak půl metru široký a pak následuje prudký sráz do údolí. Na jednu stranu je to docela děsivé, na druhou stranu se ale můžeme kochat neskutečnými výhledy do soutěsky, na hory, a na ten kontrast, který spolu vytváří.



Tea Horse GH

Statečně šlapeme dál a po další hodině a půl od vrcholu se před námi začíná rýsovat pivo v podobě Tea Horse Guesthouse, kde si dáváme zasloužený odpočinek. Guesthouse je poměrně velký, pivo za přijatelnou cenu 10 RMB a terasa má luxusní výhled na hory, který je zase jenom pro nás. Občerstvovací zastávka netrvá dlouho, ještě máme před sebou většinu dnešního úseku, takže se zvedáme a jdeme dál.

Chodník se vlní dál zaříznutý do svahu, většinou po rovince a za každou zatáčkou nám nabízí trošku jiný pohled do soutěsky. I takový posera, jako jsem já, musí uznat, že je to velmi působivý trek. Takže se často zastavujeme, fotíme, obdivujeme, ukazujeme si, odkud jsme přišli, a celkově si tuto část užíváme (i když se pořád snažím držet od okraje tak daleko, jak jen to úzký chodník dovoluje).

Half Way GH



Další 2 hodiny chůze nás dovedly k Half Way Guesthouse, kde vyhlašujeme další pauzu na oběd. I tento guesthouse je poměrně dost velký a má parádní terasu, na které jíme velmi průměrné jídlo, ale o to tady nejde. Člověk má totiž pocit, že stačí jen natáhnout ruku z terasy a může se dotknout hor. Celkově pro nás ale guesthouse, kormě výhledu, nemá až tak příjemnou atmosféru, takže asi po hodině se sbíráme a jdeme dál. Mám takové tušení, že další úsek má být docela adrenalinový, tak ať to mám za sebou…

Stezka odvahy

Procházíme vesničkou a vracíme se zpět na trail. Moje neblahé tušení se naplňuje, stoupáme o něco výš, chodník se zužuje, propast pod námi se prohlubuje, zadek se stahuje. Za jednou zatáčkou se před námi otvírá asi nejnáročnější úsek: úzký chodník zaříznutý do skály strmého svahu, přes který si razí cestu dva vodopády. Nádech, výdech, jdeme na to. Opatrně postupujeme krok za krokem, překračujeme jeden i druhý vodopád – Jožko jako šikovný akrobat po kamenech, já na to kašlu a jdu na jistotu, takže mi zbytek odpoledne schnou boty. Tento úsek naštěstí není moc dlouhý. Pokračujeme dál po skalní cestě jak vystřižené ze závěrečné scény filmu Poslední mohykán, pod námi se vlní řeka, za kterou se prudce zvedají stěny soutěsky. Ani sebelepší fotky nevystihují majestátnost údolí.



Konec TLG Upper Treku

Trail v průběhu dalších 70 minut zase klesá pozvolna dolů. Procházíme přes kozí pastviny a kolem koňského výběhu sestupujeme k Tina Guesthouse. U dobře anglicky hovořící paní si tady kupujeme lísky na zítřejší autobus do Šangri-La za 55 RMB/os. Nohy už máme uťapané, tak se nezdržujeme a chceme ještě doklepnout posledních asi 4O minut, které nám chybí do našeho ubytování v Tibet Guesthouse.

Na tento guesthouse jsme četli dost chvály, nás ale bohužel zklamal. Hned na úvod se nám paní majitelka neskrývaně vysmála, že bereme pokoj se sdílenou koupelnou. Jídlo bylo velice, velice průměrné až slabé. Ano, sice se jedná o ubytování u tibetské rodiny, ale o vřelé atmosféře nebo perfektním jídle nemůže být řeč. Nevadí, nenecháme si to zkazit, dáváme si zasloužené pivo a bohužel se zde taky loučíme s meruňkovicí. Dál do světa už se, holka, nepodívá. Tak kdo se hlásí jako dobrovolník na doručení nového zboží?

Jak do Middle Gorge

Autobus od Tina Guesthouse do Šangri-La nám následující den odjíždí až v 15:30, takže se domlouváme, že dopoledne ještě zajdeme na dno soutěsky omrknout místo legendárního skoku. Ověřujeme si, jaká je situace s poplatky. Tato stezka totiž není součástí oficiálního Upper treku a všechny cestičky, chodníky a žebříky vedoucí od silnice na dno soutěsky a zase nahoru jsou vybudované místními lidmi.

Zkušenosti cestovatelů jsou ale bohužel takové, že s tímto argumentem – vybudovali jsme to tady my – vyžadují místní na různých místech peníze, aby vás pustili zase o kousek dál. Celá situace je dost zmatečná, není jak ověřit, komu platit, komu ne, na jaký úsek poplatek platí, co zahrnuje, a kdy je zase potřeba znova platit. Máme informace z dubna letošního roku, které potvrzují v guesthousu, a to, že poplatky jsou nyní „pouze“ tři – 2x 15 RMB a 1x 10 RMB.

Den 3

Kde skákal Tygr

Spíme spánkem poctivě unavených a ráno až tak nespěcháme, času bychom měli mít dost. Po snídani vyrážíme směr Middle Gorge Scenic Area. Musíme se vrátit asi kilometr a půl po silnici zpět směrem k Tina Guesthouse. Ze silnice pak vede odbočka dolů, kterou pečlivě střeží postarší babča. Prstem nám ukazuje na ceduli na částku 15 RMB, kterou po nás svým bezzubým úsměvem vyžaduje. Bez peněz tady nemůžeme ani nakouknout dál na to, co nás čeká. Zaplacení nám umožňuje pokračovat dolů po tzv. „Ray of Sunshine Trail“.

Hliněný chodník nás vede níž k řece, její hučení je silnější a silnější. Po čase se chodník mění na stezku vysekanou do skály nad řekou. Pokračujeme dál, až narazíme na stopku v podobě muže, který vyžaduje poplatek dalších 15 RMB. Cedule za ním vysvětluje, že platnost prvního poplatku tady končí, je potřeba zaplatit další, abychom se mohli dostat k vyhlídce. Platíme tedy znova, tentokrát dostáváme i lístek o zaplacení a ujištění, že to je poslední poplatek.

Pokračujeme dál po chodníčku ve skále, kterým se dostaneme až k vodě a k údajnému místu skoku. Na obří kámen je možné se dostat po chatrném mostku, který ovšem není zahrnutý v druhém poplatku. Pokud tedy máte zájem o fotku na kývajícím se mostu nad vodou, připravte si dalších 10 RMB. Hned vedle tohoto místa je ale další vyhlídkový kus skály ve vodě, na který je možné přejít prostě po kamenech, a to už je bez extra poplatku.

Dalších 15 minut po úzkém chodníku nás dovede k druhému vyhlídkovému místu na řece. Z pevniny vede na obří kámen stejný chatrný most, jako ten u vyhlídkového místa předtím, pouze s tím rozdílem, že tento je skutečně zahrnutý v zaplaceném poplatku. V přístřešku před mostem sice visí cedule s informacemi o nutnosti zaplatit další RMB, ale zřejmě jen nesundali neaktuální tabuli. Přestože jsme nevyráželi až tak brzo ráno, je tady naštěstí velmi málo lidí, jen my a 4 další turisté, takže si můžeme celou scenérii náležitě vychutnat.



Vzhůru k oblakům

U druhého vyhlídkového místa se odděluje jeden chodníček, který vede nahoru, ven ze soutěsky, tzv. „Sky Ledder“. Upravená cesta s nepravidelnými kamennými schody stoupá vzhůru a dovede nás k malému přístřešku, kde je možné koupit si základní občerstvení. Hned za přístřeškem je první žebřík. V člověku stojícím pod ním vzbuzuje tento hrozivě dlouhý, téměř kolmý, žebřík respekt. Jeho konec není pořádně vidět, mizí v bambusové džungli. Naštěstí je stabilní a pevný (na rozdíl od zbytků původního žebříku, který je pod ním) a stoupá se po něm docela pohodlně.

Po úseku kamenných schodů je ještě jeden žebřík, ale ten je krátký. Za asi 45 zpocených minut později se před námi vyloupne malá louka a my víme, že jsme na konci. Cesta ústí na silnici u Sandy’s Guesthouse, kde si dáváme pivo vítězů za bezkonkurenčně nejnižší cenu 6 RMB. Z parádní terasy vidíme, kde jsme ještě před chvílí byli. Svítí sluníčko a máme radost, že jsme trek úspěšně zvládli.

Poslední kroky, které dnes musíme udělat, jsou už jen kousek po silnici k Tina Guesthouse, odkud nám jede autobus dál do Šangri-La (lze odtud jet i zpět do Lijiangu). Řidiči běžně zastaví u Jane’s Guesthouse, aby si turisté mohli vyzvednout svá odložená zavazadla. My jsme jen poprosili, aby zastavil i u Ali Shai Guesthousu, kde jsme se úspěšně shledali s naším (neporušeným) batohem.



Šli bychom znova?

Pokud bychom tento výlet měli zhodnotit, určitě to byl náš top zážitek v Číně. Po všech těch velkých městech jsme byli v přírodě a bylo jen na nás, kam půjdeme, a jak dlouho se kde zdržíme. Počasí vyšlo parádně a na Upper Trailu jsme za celou dobu potkali jen dva další turisty, kteří šli v opačném směru. Cesta nebyla úplně pečlivě značená, ale ztratit se bylo téměř nemožné. Guesthousů je po cestě dostatek, ceny v nich za jednodušší jídlo jsou taky docela rozumné (kolem 20 RMB).

Jednoznačně doporučujeme Naxi Guesthouse, kde se nám po všech stránkách líbilo nejvíc – ubytování, atmosféra i jídlo bylo jednoznačně nejlepší. Zklamáním byl naopak Tibet Guesthouse. Je otázkou, jestli stál za tu zacházku od Tina Guesthouse. Příště bychom se na druhou noc poohlédli po jiném ubytování.

Na treku jsme se zapotili, ale není extrémně fyzicky náročný. Veškerá námaha stála za to. Výhledy, které trek nabízí, jsou unikátní, majestátné hory máte na dosah ruky. Rozmanitá příroda a venkovský ráz krajiny, umocněný pasoucími se stády koz, se nám moc líbil. Úzké chodníky zaříznuté v strmých svazích působí dramaticky a hladina adrenalinu v nich stoupá fakt vysoko. Na druhou stranu ho určitě zvládnou i ti, co se bojí výšek. Obzvlášť, pokud s sebou mají takového šikovného průvodce, jako jsem měla já. Pomáhal mi a povzbuzoval mě celou cestu.


Mohlo by se Vám líbit

Přidat komentář

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..

This website uses cookies to improve your experience. We'll assume you're ok with this, but you can opt-out if you wish. Accept Read More