Trek Kalaw – jezero Inle

Zdola nahoru
0 komentář

Je 18.12.2019 ráno a my stojíme na startu dalšího, tentokrát třídenního, dobrodružství. Na zádech si neseme jen to nejnutnější – vodu, něco málo na převlečení, pláštěnku, nabitou powerbanku, foťák a kameru.

U „kanceláře“ Ever Smile se potkáváme se zbytkem naší skupiny a nejdůležitějším člověkem pro následující dny, naším barmským průvodcem Ahnem. Skupinka se sešla ryze evropská: dva Rakušani, Němka, Slovák a dvě Češky. Po cestě jsme přibrali ještě jednoho Itala a to je vše. Rozcvičit a můžeme vyrazit.

Den první

První den jsme měli na výběr z více možností. Zvolili jsme variantu, která vedla spíše džunglí, kolem vodní nádrže a přes místní vesničky. Čekal nás asi 20 km dlouhý pochod. Průvodce nasadil tempo a naše skupina ho svorně následovala.

Cesta vedla různě nahoru a dolů, kolem polí, přes plantáže. Ahn, k našemu překvapení, uměl dobře anglicky a vyklubal se z něj docela upovídaný člověk, takže nás seznamoval nejen s tím, co jsme viděli kolem sebe, ale sdílel s námi i vlastní postřehy a zážitky z běžného života.



Jednoduchý, ale dobrý oběd byl servírován v přístřešcích s výhledem na čajovníkové pole. Po obědě jsme vyrazili pokořit zbývající část kilometrů prvního dne. Cesta už byla rovinatější a procházela přes několik menších vesniček.

Závěr jsme si odšlapali po kolejích, protože proč ne. Náš průvodce nám s klidem sdělil, že po trati skutečně jezdí vlaky, ale prý jsou tak pomalé, že stihneme uskočit. Měli jsme příležitost přesvědčit se, že nám nelhal, protože vlak se k nám skutečně blížil – šnečím tempem. A to jsme pár set metrů předtím viděli, že šikovní pánové trať kvůli opravám rozřezali, takže je možné, že tam vlak stojí dodnes.



Na úplný závěr jsme si stopli pick-up. Řidič se upřímně bavil, když se mu na korbu škrábalo sedm bělochů s průvodcem. Ubytování bylo zajištěno v homestayi. Místní teta nám navařila výbornou večeři, v patře byla jedna místnost, na zemi matrace a dvě tlusté deky pro každého – první příslib studené noci. Ještě před západem slunce se ti odvážnější z nás rychle vystřídali ve venkovní sprše. Ledová voda by probrala i mrtvolu.

Po večeři jsme měli volnou zábavu, kterou zajistilo levné pivo a ještě levnější rum. Příjemně znavení jsme popadali na matrace a snažili se zaspat zimu, která se přes tenké dřevěné zdi a netěsnící okna drala až do našich skromných postelí.

Den druhý

Další den jsme začali brzkou snídaní a horkým čajem, pořádně nás ale zahřál až výšlap do prvního kopce. Trasa pro dnešní den byla přesně určena, protože kolem 10 hodiny se k nám měli na předem určeném místě připojit další poutníci, kteří si u Ever Smile rezervovali kratší, dvoudenní variantu tohoto treku.

Jenom škoda, že nám nikdo o tomto detailu neřekl předem. Z příjemně malé skupiny jsme se rozrostli na menší školní výlet o 13 členech. Jako had jsme se táhli jeden za druhým přes pole plné chilli papriček a malé vesničky. Občas se vedení ujal přemotivovaný Číňan, který si na mapách předem nastudoval trasu. Tím, že běžel několik set metrů před námi, nám asi chtěl ukázat, že on průvodce ani nepotřebuje.

Díky zbytečně rychlému tempu jsme kilometry druhého dne zdolali o hodin, hodinu a půl dřív oproti plánu. Většina osazenstva to na konci pochodu oslavila koupí osvědčeného rumu.

Ubytování bylo velmi podobné předcházejícímu, jen bylo o něco větší. Večeře byla neméně dobrá a zábava u ohně ještě veselejší – alespoň pro některé. Na noc jsme si na sebe navlekli snad všechny kusy oblečení a doufali, že z nás nebudou do rána rampouchy. Noc byla taková, jaká jen za daných podmínek mohla být. U snídaně se pak sešla sebranka se zalepenýma očima, kocovinami, nebo mírnými omrzlinami.



Den třetí

Poslední den nás už čekal jen sestup k jezeru Inle, kam jsme dorazili tak akorát na oběd. Sice už jsme měli po třech dnech dost a nejraději bychom to zabalili, čekala nás ještě plavba po jezeře k našemu cíli – městu Nyaung Shwe, kde nás měly čekat naše batohy, skutečná postel a když budeme mít štěstí, tak i teplá sprcha.



Jezero Inle

Jezero Inle je populární tím, jak obdivuhodně se zde lidé adaptovali na život na vodě a vybudovali si vše, co k životu potřebují, přímo na jezeře.

Z turismu tady samozřejmě taky slušně těží. Oblíbené jsou projížďky na jezeře s různými zastávkami, např. ve výrobně šperků, tkaní látek, řezba ze dřeva apod. Tedy alespoň takto jsou plavby prezentovány, že ukážou turistům šikovnost místních lidí.



Ve skutečnosti tyto zastávky probíhají většinou stejně. Skupinka turistů je nahnána do místnosti, kde pracovníci ukazují své dovednosti = pracují, i když u některých to bylo trochu s otazníkem. Velmi rychle jsou ale turisté přesunuti do obchodu, kde si příslušné výrobky (jistě vyrobené výhradně na jezeře) mohou koupit. Jak jinak, než za „bezkonkurenční“ ceny.

Naše skupina si odhlasovala (i přes mou skepsi) plavbu s 10 takovými zastávkami. Po třetí předváděčce jsme my dva měli dost. Po šesté už odpadávali i jinak věčně nadšení Rakušani. Už se stmívalo a my jsme byli teprve na sedmé zastávce ve výrobně cigaret a doutníků.

Jediné pozitivum bylo, že při přesunech mezi jednotlivými řemeslníky jsme mohli vidět to, co jsme od plavby čekali původně: reálný život lidí na jezeře. Mytí nádobí na schodech u domu, děti jedoucí na lodi ze školy, zemědělce pracující na plovoucích zahradách.

Celá prodejní pachuť plavby dosáhla vrcholu při západu slunce, kdy jsme se čirou náhodou ocitli na tom nejlepším místě s nejlepším výhledem. A čirou náhodou tam byli i dva rybáři v tradičním oblečení s legendárními koši na lov ryb. A čirou náhodou neměli ti rybáři nic lepšího na práci než předvádět dokonalé pózy před zapadajícím kotoučem. Ti naivnější z naší posádky si mohli foťáky ucvakat. K jejich překvapení si pak rybáři – divadelníci přijeli k naší lodi vybrat svou odměnu. My takové praktiky nechceme podporovat, takže u nás dokonalou fotku rybáře balancujícího na jedné noze na okraji lodi při západu slunce nenajdete.

Po tomto závěrečném představení jsme byli konečně svobodní. Loď přehodila na rychlost, o které jsme do té doby ani netušili, že ji má, a během pár minut jsme prosvištěli přes jezero do města. Ještě nám zbývalo doplazit se na ubytování a poslední síly jsme vyčerpali ve sprše, kde jsme se snažili ze sebe smýt vrstvu rudého prachu. Vyčerpaní jsme spali jak mimina.



Na konec

Tento třídenní šlapák patřil k tomu nejhezčímu, co jsme v Barmě i celkově na našich cestách zažili. Příroda, výhledy, povídání našeho průvodce, unavené nohy. Bylo jen škoda, že jsme ty tři dny tolik pospíchali. Pokud jsme si chtěli udělat fotku, video, nebo se prostě jen rozhlídnout kolem sebe, zavázat si boty nebo se vyčůrat v křoví, skupina už byla pryč a museli jsme fakt běžet, abychom je dohnali. Každý den jsme trasu stihli dřív, než bylo v plánu, protože jsme prostě valili. Úplně zbytečně.

Taky by nám přišlo fér, kdyby se při rezervaci treku v Ever Smile zmínili, že se druhý den skupina rozroste o další lidi. Tak snad jen tip pro vás, až se budete v Barmě chystat na trek z Kalaw k Inle. Protože by určitě byla chyba na něj nejít!



Mohlo by se Vám líbit

Přidat komentář

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..

This website uses cookies to improve your experience. We'll assume you're ok with this, but you can opt-out if you wish. Accept Read More