Vánoce v Barmě

Zdola nahoru
0 komentář

Po úspěšném treku k jezeru Inle mělo být naší příští zastávkou město Hsipaw, jehož okolí je další populární oblastí pro jednodenní i vícedenní treky. Bohužel jak jsme se dozvěděli v průběhu cesty k Inle, kvůli horšící se bezpečnostní situaci se nyní na tyto treky nechodí, a tak jsme naše plány museli upravit.

Rozhodli jsme se tedy naskočit na bus směr Mandalay. Velmi neurčitým plánem bylo rozhlídnout se po tomto velkoměstě, vymyslet nějaké výlety po okolí, užít si Vánoce a 29.12. přivítat delegaci ze Slovenska. Tehdy jsme ještě netušili, že vše, co jsme si vymysleli, projde zásadní úpravou.

Rušné velkoměsto

Mandalay se bohužel ukázalo být docela chaotickým městem. Lidé byli většinou milí, dokonce oceňovali naši snahu splynout s místními pomocí tradiční sukně longyi, jakkoliv samozřejmě bylo s našimi bílými tvářemi nemožné zapadnout.



Chodit po Mandalay pěšky bylo za trest. Chodníky tady byly cizím pojmem a pokud člověk nechtěl skončit v páchnoucí stoce, bylo potřeba pořád dávat pozor – koukat pod nohy a kolem sebe, protože kvůli neexistujícím chodníkům jsme se chtě nechtě museli zapojit do silničního provozu, který tady opravdu neměl žádná pravidla. Pěšky tady nikdo nechodí, byli jsme za exoty.

S památkami jsme to v Mandalay nepřeháněli, věděli jsme, že se sem ještě podíváme. Chtěli jsme odjet směr viadukt Gokteik, ale to jsme netušili, jaké vánoční překvapení pro nás osud chystá.

Největší trh v Mandalay

Dva dny před Vánocemi jsme v Mandalay navštívili starý trh Zegyo. Místo má svou atmosféru, ale spíše pro milovníky látek, které jsou obchodním artiklem tohoto trhu tak z 90%. V horním patře budovy jsme dokonce objevili dámy za šicími stroji, takže zde zakoupené látky lze na místě proměnit v šaty.

Kromě látek se tady ještě prodává koření, domácí potřeby a v „přísných hygienických podmínkách“ i maso, zelenina a hotové občerstvení. S mírnými obavami jsme si tady dali výborné jarní závitky. Z těch nám ale nakonec nic nebylo.

Osudová večeře

V Mandalay jsme také objevili výbornou indickou jídelnu. Parádní atmosféra se všemi znaky dobré pouliční restaurace: každý večer narváno, jídlo se vařilo v otevřené restauraci a těch pár turistů se ztrácelo v záplavě místní indické většiny.

Naše druhá večeře tady byla zároveň naší poslední – na tomto místě, i celkově posledním jídlem na následující dny. Po večeři jsme v našem skromném minipokojíku plánovali další dny, ale ty už byly naplánované za nás.

Probděná noc

Krátce po večeři mi začalo být divně, z divně se stalo špatně a ze špatně ještě hůř. Detaily jsou nepublikovatelné. To, co následovalo, se nedá popsat bez pohoršení čtenáře. Jisté je, že něco takového jsem do té doby nezažila. A o tom přece cestování je, že? Tehdy mi ale až tak do smíchu nebylo. Jožko jako správný parťák mě v tom nenechal, měl jen o malinko lehčí průběh.

Pro dokreslení situace je potřeba říct, že naše ubytování mělo dámské záchody o dvě patra výš, než byl náš pokoj, a pánské záchody naopak o dvě patra níž. Jediný záchod na našem patře byl ve společné kuchyňce, kde se odehrávaly snídaně. Dveře byly natolik „ventilační“, že neměly šanci izolovat vylučovací zvuky ani za normálních okolností, natož za těch výjimečných.

Sblížení

Tu noc jsme naběhali několik kilometrů, spotřebovali snad všechen toaletní papír v celém hostelu a byli vděční za odpadkový koš na pokoji. Od té noci jsme si ještě bližší, veškerý stud odešel do záchodu spolu s posledními zbytky důstojnosti.

Když jsme po páté hodině ranní ulehali do postele s tím, že už nepotřebujeme na záchod každých 30 sekund, bylo nám příšerně. Následující dny splývaly v jednu rozmazanou snahu o přežití na vodě, suchém toastovém chlebě a Smectě.

Vánoce v Asii

Když při plánování naší cesty došla řeč na Vánoce, věděli jsme, že budeme v Barmě. Samozřejmě, že jsme chtěli Vánoce strávit u moře. Z toho jsme museli slevit už po prvních dnech v zemi, protože by nám pak nevycházelo sladit plány s návštěvou z SK. Plán B byl, že budeme na treku, který kvůli bezpečnostní situaci taky padl. Budeme tedy v Madalay, zajdeme si na pizzu a pivo, říkali jsme si naivně.

Nakonec jsme Vánoce oslavili tak, že jsme si dali banán a čekali, co bude následovat. Neměli jsme energii na nic víc, než ležet v posteli jako dvě rozpláclé žáby. V našem mikropokoji jsme neměli manželskou postel, ani dvě oddělené postele, ale patrovou postel. Když bylo nejhůř, leželi jsme oba na spodní posteli, protože nebyla síla ani odvaha šplhat nahoru. Cesta na záchod z dolní postele byla sice pořád dlouhá, ale v této situaci byla každá sekunda dobrá.

Žádné dárky

Jaké tedy byly naše Vánoce v Asii? Prosr… a prozvracené. Nevylezli jsme z hostelu, takže o vánoční atmosféře v Mandalay nemáme co říct. Nejvánočněji jsme se cítili, když jsme volali domů. Snažili jsme se udržet slzy a stolici a už tehdy jsme se začali těšit na další Vánoce. Bylo nám jasné, že s nejvyšší pravděpodobností nebudou horší než tyto.

Nakonec jsme v Mandalay nedobrovolně strávili celý týden, kdy jsme se dávali dohromady a sbírali ztracenou energii. V rámci města jsme se přestěhovali do jiného hostelu, který jsme vybrali pro naše účastníky zájezdu. 29.12 jsme se vyfešákovali do našich sukní a vyhlíželi návštěvníky a příjemnější dny.

Příjezd delegace

Vidět přijíždět taxík s obsazením Kulík – Damián – Veronika – Danka byl obraz k popukání. Taxikář prý po cestě boural, protože nemohl přestat zírat na největšího člověka, jakého kdy v životě viděl.

Hostel měl na střeše bar s pravidelnými happy hours, takže bylo jasné, kde strávíme první hodiny. Rozhodli jsme se otestovat naše žaludky tekutou dezinfekcí a západňáckým jídlem. Bylo nám fajn. Domácí slivovička, klobása a Mila pro nás byly po téměř třech měsících v Asii jako zjevení.

A samozřejmě bylo hrozně fajn vidět po delší době známé tváře, pokecat v česko – slovenštině, zjistit, co je doma nového, a moci si dělat srandu i z někoho jiného, než jen z nás dvou navzájem.

Okolí Mandalay

Protože se ale delegace nepřijela přes půl světa jen flákat a povídat si s námi, vyrazili jsme následující den za památkami minivanem, který byl naštěstí dost velký pro pořádné středoevropské chlapy i jejich kocoviny.

Během jednoho dlouhého dne jsme objeli nejznámější památky v okolí města: bílou Mya Thein Tan pagodu, ohromný zvon Mingun, unikátní nedokončenou stupu Mingun Pahtodawgyi, přezdívanou největší hromada cihel na světě, a další menší chrámy. Odpoledne jsme zakončili na nejstarším teakovém mostě U Bein Bridge.




Internet zase klame

Nevěřte kýčovitým fotkám, realita je úplně jiná. Chudák stařičký most je v obležení stánků, autobusů a restaurací, po mostě proudí davy lidí. Pro silnější povahy doporučujeme vytrvat a jít po mostě co nejdál, údajně pak davy prořídnou. My jsme to nedali, z mostu jsme sešli a radši jsme si našli místo na jedné ze „zahrádek“ s výhledem na most, nepříjemnou obsluhou a nedobrou kávou.

Internet je plný kýčovitých fotek mostu při západu slunce, a i když je někdy scenérie i ve skutečnosti velice hezká, při naší návštěvě byl západ dost průměrný. Zenové fotky mnichů v zástupu na mostě, most focený zpoza slunečnicového pole, to jsou všechno pečlivě naaranžované kompozice, za které se platí. Most jako takový stojí za návštěvu, jen je potřeba se připravit na cirkus kolem, který je snad až neúměrný dané památce.



Po tomto náročném dni jsme se ještě večer potřebovali sbalit, protože na druhý den ráno jsme vyráželi na celodenní plavbu lodí po řece Irrawaddy do Baganu. Měli jsme před sebou poslední den roku 2019.

Mohlo by se Vám líbit

Přidat komentář

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..

This website uses cookies to improve your experience. We'll assume you're ok with this, but you can opt-out if you wish. Accept Read More