Vysoké Tatry: Velická dolina a Tatranská magistrála

Zdola nahoru
0 komentář

DEN 1 – Starý Smokovec – Polský hřeben – Sliezsky dom

Přesně před rokem, začátkem září 2018, jsme Peťka, Hedu, já, Luděk, Damián a Tomáš stoupali Mengusovskou dolinou k vrcholu Koprovského štítu. Bylo to náročné, ale výsledek stál zato.

Tento rok jsme se proto rozhodli výlet do Vysokých Tater zopakovat, pouze v trochu pozměněné formaci. Luďka, Toma a Damiána jsme vyměnili za Jona, kanadského snoubence Hedu, češtinu a slovenštinu za angličtinu, a tak jsme mohli oficiálně prohlásit náš výlet za mezinárodní expedici!

Tradičně netradičně

Páteční cesta do Tater začala odevzdáním Toníka u Toma (oba to nakonec zvládli hodně dobře a bez újmy na zdraví, takže Tome, i touto cestou, velké díky). Pak už jsme pokračovali tradičně, na palubě žlutého vlaku odcházejícího z Prahy v 21:47.

Netradiční ale bylo, že poprvé jsme šli spát téměř střízliví, jenom po jedné malé flašce becherovky. Hold, asi stárneme… (ve skutečnosti jsem se tak rozhodl na základě zkušeností z mé poslední cesty, kdy jsme to ve vlaku s alkoholem maličko přehnali, a pak nás za to tělo druhý den vytrestalo při šlapaní v kopcích). Ve vlaku s námi v kupé cestovali ještě 2 kluci z Liptovského Mikuláše. Kolem 11 uleháváme a poprvé se budíme až u Liptovského Mikuláše. Kluci vystupují a my máme už jenom necelou hodinu cesty před sebou. Ve vlaku si ještě dáváme kafe s kroasantem a v Popradu vystupujeme ve 4:45. Bez problému tak stíháme první vlak do Starého Smokovce, který odchází v 5 hodin, a který Peťka nazvala honosně – slovenské TéŽéVé (ze zkratky TEŽ – Tatranská elektrická železnice).

Here we go

V 5:45 vyrážíme ze Starého Smokovce. Nejdřív po asfaltce nad vesnici, cesta po malé chvilce odbočuje do lesa. Rozebíráme naši plánovanou cestu do Ázie, ptám se Jona, co vedlo k cestování jeho. Rozebíráme politiku u nás i v Kanadě, holky jdou kousek za námi a kráčení si taky krátí rozhovorem.

Po hodince si dáváme snídani na obrovském kameni hned vedle chodníku a po chvilce pokračujeme dál. Těsně pod Sliezskym domem, kam směřuje začátek naší dnešní cesty, si dáváme druhou snídani a první pivo. Jon se tady poprvé ujímá nelehkého úkolu –  naučit nás něco o fotografování, a tak dostáváme první lekci.

Není to prdel ty fotky. Pokud chcete, aby to nějak vypadalo, je potřeba brát v potaz spoustu věcí. Světlo, čas, kvalita, ostření, šum, kompozice… Nevím, jestli nakonec nezůstaneme u automatu 😀



Ty vole, serúúús!

Zvláštní je, že jsme zatím na cestě nepotkali nikoho jiného. Přemýšlíme, čím to je, až se nakonec všichni shodneme, že v tom velkou roli může hrát nepříznivá předpověď počasí na víkend. My si ale nestěžujeme, zatím neprší a to, že nesvítí slunko, bereme jako výhodu.

Šlapeme ještě 20 minut a jsme u Sliezskeho domu. Plán je následující: složíme si tady těžké batohy a dál na Východní Vysokú půjdeme nalehko. Jdu se tedy zeptat na recepci, jestli nám to vyjde. Vcházím do hotela a dál to šlo asi takhle:

Já: Dobrý deň (a zmateně koukám na recepčního)

Recepční: Dobrý deň (a zmateně kouká na mně)

Já: Ty vole, serúúús

Recepční: No serúúús, jaký dobrý deň, serúús ňe (a podáváme si ruce)

Recepční je můj spolužák z gymnázia Marcel, který tady pracuje už 3. rok. Chvilku se bavíme, jak se kdo má. Ptám se na batohy, říká, že jasně. Nepotřebné věci si můžeme nechat vedle recepce na záchodech pro invalidy. Prý jich tam moc nechodí, a tak to využívají alespoň takhle.

Peťka mi pak říkala, že se s Hedu trochu divily, jak rychle jsme přešli s recepčním na tykání, ale že možná je to slovenský zvyk nebo něco…

Here we go vol. 2

Skutečný pochod začíná až tady. Kolem Velického plesa to ještě jde jako po másle, ale hned za ním se zem zvedá a nás čeká první pořádné stoupání. Naštěstí je krátké a za chvilku ho máme úspěšně za sebou. Procházíme popod věčný déšť, vodu kapající ze skály, pod kterou vede turistický hodník. Velickou dolinou kráčíme k Dlhému plesu, a postupně se kolem nás ztrácí i poslední kousky trávy, až nakonec kráčíme po holé skále. Na začátku cesty, když jsem ještě ve Starém Smokovci, ukazoval na skalnaté vrcholky hor s tím, že tam směrujeme, všichni se mi smáli a nevěřili mi.  Teď, těsně pod Polským hřebenem již nikdo nepochyboval, že jsem si z nich srandu nedělal.

Chodník se zase začíná zvedat a s ním se zvedá i naše tepová frekvence. Všichni začínáme těžce dýchat. Zastavujeme se až u řetězů, které nás mají dostat na Polský Hrebeň.



Na řetězech

První jdou Hedu a Jon. Já s Peťkou čekáme, až vylezou. Za námi stojí ještě další týpek. Až za ním přichází další žena, která si ale z nikoho z nás těžkou hlavu nedělá, stoupá si před nás, a jako bychom tam ani nebyli, začíná lézt hned, jak se Jon s Hedu dostávají nahoru. Zatím se jenom pousmějeme a říkáme si OK. Protože je na řetězech málo místa a máme v hlavách mozky, pouštíme ještě dvojici, která jde opačným směrem seshora dolů. Pak se na řetězy vrháme my. Peťka má trochu strach, tak jde opatrně. Když jsme asi v třetině cesty, seshora se vydává opačným směrem trojice lidí. Potkáváme se zhruba v půlce. Asi tak na čtverečním metru a půl je nás 5. Nato se shora pouští na řetězy i další člen téhle inteligentní party. Nevěřícně se na ně dívám a již hezky do ruda vytočený se ptám, jestli to byl takový problém počkat, než vylezeme. Odpověď týpka, který dorazil jako poslední byla, abych byl trpělivý, a pouští se dál kolem Peťky. Hold retardace některých lidí nezná meze.

Po tomhle zážitku nemáme moc chuť pokračovat. Na vrcholu se k tomu přidává děsná zima a vítr, začíná taky trochu pršet, tak jsme se rozhodli to zabalit už tady. Rychle se ještě posilníme řízkem a chlebem na cestu zpátky a vracíme se k řetězům. Naštěstí jsme už nepotkali žádné spěchající experty, takže cesta dolů probíhala bez problémů. Nejvyšší dosaženou výškou pro tentokrát je tedy Polský Hrebeň s 2200 metry.



Off-road goats

Celou cestu nahoru jsem říkal, že jsem na internetu viděl, že se v této oblasti vyskytuje hodně kamzíků. Doufal jsem, že na ně snad budeme mít štěstí i my. Žádnou terénní kozu (off-road goat, jak jsme kamzíka přeložili Jonovi) jsme ale zatím nepotkali. Najednou Peťka ukazuje pod stěny Gerlachu a v dálce vidíme malou skupinku 7 rohatých zvířátek. Jsou docela daleko ale jsou tam! Níže, u Dlhého plesa, jsme pak narazili na další dva, takže moje slova se nakonec potvrdila.



Konec konců

Od Dlhého plesa je to pak k Sliezskemu domu už jenom pár minut příjemné chůze dolů.

Sumář dnešního dne: 26 500 kroků, 12,2 km délky a 1,2 km převýšení.

Turistické ubytování ve společném pokoji pro 11 lidí nás stojí 25 € na osobu, což vzhledem k cenám za hotelové pokoje docela ujde. Přicházíme na pokoj jako první, máme tedy možnost vybrat si, kde chceme spát, což je taky fajn. Třešničkou na dortu bylo, že batohy jsme na pokoji shodili právě v okamžiku, kdy venku začaly padat první kapky deště.

Následuje už jenom sprcha, pivo v restauraci, kde se nás Jon snažil naučit karetní hru s názvem Maroco Bullshit (velice zajímavá hra s hodně pravidly), hodinový odpočinek na lůžku, překvapivě dobrá večeře v bufetu/jídelně za hotelem a nakonec dlouhý spánek do nového dne.

I když se nám nakonec nepodařilo dojít až na samotný vrchol Východnej Vysokej, všichni jsme se shodli, že to i tak byla paráda, a byli jsme rádi, že jsme to všechno zvládli.

Doufáme, že se umoudří počasí, protože zítra se ještě musíme dostat na Štrbské pleso…

DEN 2 – Sliezsky dom – Štrbské pleso

Včera večer jsme se ještě domluvili, že budík nastavím na 6:30 a pokud bude počasí dobré, v 7 vyrážíme.

Je 6:30 ráno, budík zvoní. Rychle ho vypínám, abych nevzbudil ostatní. Venku leje a čas odchodu se posouvá. Naštěstí ne na dlouho. Kolem půl 8 se oblačnost trhá a vychází slunce. Venku je sice zima, ale konečně neprší a my, po kávě a snídani, vyrážíme v půl 9 na cestu.

Překvapivě hezká

Hned za hotelem se vydáváme po červené značce Tatranské magistrály. Domlouváme se, že dojedeme k Batizovskému plesu, kde se podle počasí rozhodneme, jestli budeme pokračovat dál k Popradskému plesu, nebo sejdeme po žluté značce do Vyšných Hagů.

Musím se přiznat, že jsem od této trasy moc nečekal. O to větší bylo moje překvapení, jak příjemné a hezké to tady bylo. Po levé ruce se nám otevřel pohled do celé Podtatranské kotliny, ohraničené na druhé straně hřebenem Nízkých Tater. Po pravé ruce se nad námi tyčily mohutné skladné stěny Gerlachovského štítu. Na cestu nám svítilo slunce a byli jsme tu zase úplně sami.



Skalní hradby

Po hodince a půl se dostáváme kolem Sivého vrchu do Batizovské doliny – podle mě nejkrásnější pohled za celé 2 dny. Dolinu postupně ze severozápadu uzavírají štíty Končistá (2538), Popradský ledový štít (2396), Batizovský štít (2448), Kostolík (2262) až nakonec hradbu končí Gerlachovský štít (2655) ze severovýchodu. Mezi těmito vrcholy leží poklidné Batizovské pleso.

Počasí nám přeje, takže se jsme se rozhodli pokračovat po magistrále směrem k Popradskému plesu. Snad nás později toto rozhodnutí nebude mrzet.



Na vrchol a dolů

Kráčíme dál, cestou míjíme několik soch z kamenů, které Hedu poctivě shazuje. Pomalu se dostáváme k poslednímu stoupání našeho výletu. Kolem vrchu Klín se dostáváme k nejvyššímu bodu dnešní cesty ve výšce 2054 metrů.

Od teď už půjdeme jenom z kopce. I když po pravdě, není se moc na co těšit. Za chvilku totiž přicházíme k Sedlu pod Ostrvou a odtud začíná prudké klesání po serpentýnách až k Popradskému plesu. Za 2,6 km sestoupáme o 466 výškových metrů. Celá táto sranda nám trvá asi hodinu. Nejhorší úsek dne. U chaty při Popradském plesu jsme všichni vyždímaní. I když nám pochod zabral více času, než jsem původně plánoval, nařizuju krátkou přestávku na občerstvení.

Je to za námi…

Pivo nám přišlo akorát vhod. Máme toho už plné kecky a potřebujeme stihnou vlak ze Štrbského plesa do Štrby. Vybírám proto nejrychlejší a nejlehčí trasu po modré značce k zastávce TEŽ Popradské pleso. Přicházíme k ní těsně po 15. hodině a máme tak chvilku času než dojede vlak.

Na Štrbském plesu jenom přestupujeme na zubačku, kterou se odvezeme dolů do Štrby, kde podruhé vyměníme vlak za pendolino Českých drah. Zničení padáme do křesel a jsme rádi, že dál se naše pozadí už konečně jenom povezou.

Gulášovka a spišské párky v jídelním vozu přišly v pravý čas. Do Prahy přijíždíme včas, kolem 22:15. Od Toma si bereme Toníka a doma jsme těsně před 11 večer.

Jsme zdraví a živí a to je základ. Zase to stálo zato…



Shrnutí

Délka trasy

celkem = 26,1 km (1. den = 12,2 km; 2. den = 13,9 km )

Mapa

Starý Smokovec – Polský Hrebeň – Sliezsky dom – sedlo pod Ostrvou – Popradské pleso – Štrbské pleso

Profil tratě

Obtížnost

Starý Smokovec – Polský Hrebeň – Sliezsky dom – střední

Sliezsky dom – sedlo pod Ostrvou – Popradské pleso – Štrbské pleso – lehká

Čas

13 hodín (rozloženo do 2 dní = 7:00 + 6:30)

Ubytování

Horský hotel Sliezsky dom (www.sliezskydom.sk) – cena 24 +1 € (cca 625 Kč) noc/os. (s vlastním spacákem, bez spacáku + 3 € za přikrývku a povlečení)

Strava

Vlastní – na cestu bagety, sušenky, voda, večeře v  bufetové turistické restauraci Sliezsky domček, snídaně připravená předem v Praze (vajíčka, paštika, zelenina, kafe z automatu)

Doprava

Vlak + TEŽ

Praha hl. n. – Poprad  (Regiojet) = 790 Kč/os. (lehátkové kupé, low cost 379 Kč/os. )

Poprad – Starý Smokovec = 1,5 €/os. (cca 39 Kč/os.)

Štrbské pleso – Štrba = 1€/os. (cca 26 Kč/os.)

Štrba – Praha hl. n. (ČD – Pendolino, vč. místenky) = 603 Kč/os.

Náklady celkem

2700 Kč/os. (doprava/ubytování/jídlo/pivo)

Mohlo by se Vám líbit

Přidat komentář

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..

This website uses cookies to improve your experience. We'll assume you're ok with this, but you can opt-out if you wish. Accept Read More